Stanislava Kučerová: Krize jako systémová chyba dnešní civilizace


Obec potřebuje zákony, jež budou na první místo stavět duševní dobrost, na druhé tělesnou, na třetí hodnoty hmotných statků, sloužících tělu i duši.

Platon

Vrcholoví politikové světa se na svých summitech opakovaně radí, jak čelit současné finanční krizi, jak překonat neuvěřitelné zadlužení států, jak zabezpečit ohroženou kapitalizaci hroutících se bank. Jinými slovy – jak obnovit plynulý, ničím nerušený globální veletok peněz ve službách jediného cíle – samoúčelné maximalizace zisku. A stále více, rychleji, efektivněji! Proč žijeme? Snad abychom vyráběli a spotřebovávali v zájmu nové a nové akumulace kapitálu. Krize ovšem brání uskutečňovat tento domnělý smysl života dnešního člověka. Ani nejkvalifikovanější experti si s ní nevědí rady. Je jiná, než byly krize předchozí, je globální, a není jen ekonomická, je i ekologická a eticko-sociální. Sílí podezření, že všechny nápravné pokusy, všechna opatření, ať sanace bank, ať omezování mandatorních výdajů států, jsou odsouzeny k nezdaru.

Krize je zřejmě známkou nějaké systémové chyby, nestačí postihovat vnější následky, nedbáme-li o vnitřní příčiny. Krize je tak i výzvou přezkoumat základy naší civilizace, o které se troufale domníváme, že je vrcholem dosavadního vývoje lidstva. Ale jsme stále ještě ve stadiu evoluce, nebo už směřujeme k involuci? Sotva můžeme začít své zkoumání analýzou trhu, zbožní výroby, peněz, kapitálu, úvěru; krize se jeví jen zdánlivě jako problém ekonomický. Podstata je zřejmě hlubší. Týká se existence samé v úplnosti jejích určení; týká se člověka jako bytosti přírodní, společenské a kulturní (duchovní), týká se hodnot jeho sebezachování a seberozvoje.

Tajemství lidské postaty a smyslu lidského bytí provází člověka odnepaměti. Sledujeme-li vývoj lidského jedince od příchodu na svět, neunikne nám jeho bytostná sociabilita, potřeba nebýt sám, přesahovat sám sebe ve vztahu k druhým, milovat a být milován, přijímat a dávat péči, podporu a radost – v matčině náruči, v rodičovském hnízdě, ve vrstevnickém hejnu, ve společenství dospělých.

Lidské společenství dospělých má v ideálním případě podobu obce, řecké polis, v které si všichni společně dávají pravidla a spravují podle nich své soužití, společné záležitosti a uspokojování potřeb. Ctí zákon, demokratická práva a povinnosti, respektují se navzájem. Takovou polis /obec/ pokládali Řekové za „dar bohů“.

Klasická sociologie charakterizuje novodobé demokratické státy /dědičky řecké polis ve změněných historických podmínkách/ jako relativně samostatné jednotky. Jsou to společenství organizovaná, vnitřně strukturovaná podle společenských funkcí a potřeb. Systém státu se skládá z řady relativně samostatných subsystémů, které se vyvinuly vlivem tisíciletých lidských tvořivých činností a civilizačních procesů. Jsou to /na pořadí nezáleží/: organizace, řeč, výchova, mravnost, právo, náboženství, ekonomika, technika, věda, umění. Všechny subsystémy se tvoří a vyvíjejí ve vzájemné součinnosti, ovlivňují se, prolínají se navzájem, přizpůsobují se určitému společenskému konsensu /shodě, souhlasu/, který je výrazem převládajících vůdčích idejí té které společnosti. Jsou to nosné sloupy životního způsobu, životního stylu /slohu/ společenství daného místa a času. Vztahy společenských subsystémů se mohou měnit. Vývoj není rovnoměrný, inovace a pokrok nenastávají vždy ve všech strukturách současně, také míra setrvačnosti a pevnost tradic může být rozdílná. V zásadě však platí princip relativní dynamické rovnováhy mezi nimi. Nadměrné zbytnění jednoho na úkor ostatních, porušení hraniční míry rovnovážného stavu ohrožuje řádné fungování systému. Stupňující se nepoměr /zhoubné bujení/ může vést až ke kolapsu systému.

Žijeme v době integrující se Evropy a světa v rámci euroamerické civilizace. Potýkáme se s přibývajícími následky devastace přírody a stupňující se nesouměřitelnosti životní úrovně a kvality života u různých lidských skupin. Vrcholoví politici se dohadují, jak řešit finanční krizi. Avšak ani vlády ani opozice nemají co nabídnout. Negativní jevy nejenže neodcházejí, ale ještě jich přibývá. Je na čase pojmenovat příčinu a vyslovit předpoklad, že jde o systémovou disfunkci.

Systémová disfunkce je vyvolána hrubým porušením rovnováhy společenských subsystémů. Systém ekonomický, ale zvláště jeho finanční a spekulativní odnože, bují na úkor všech ostatních subsystémů do té míry, že činí právo, politiku, morálku, vzdělání, umění atd. nejen závislými a podřízenými, ale bez zřetele k ekonomické funkci a zisku bezvýznamnými, odsouzenými k živoření, ne-li k zániku. Ze všech neekonomických cílů se stávají jen prostředky ke koupi a prodeji specifických „služeb“, určených k tvorbě zisku a jeho maximalizaci. Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k sebereprodukci /lichvou, spekulacemi/, k vytváření nových a nových peněz v množství mnohonásobně větším, než je jakákoli reálná produkce výroby a obchodu. Nejen neekonomické subsystémy jsou degradovány, ale i reálná ekonomika, která je ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu.

Před 20 lety jsme uvažovali o Evropě jako „o živém kulturním dědictví“. Dnes vidíme, že nejen Evropa, ale i celý globalizovaný svět se chápe jen jako hospodářskospotřebitelská struktura ve službách ekonomického „růstu růstu“ v režii finančního kapitálu. Nepřipomíná se někdejší obraz „kulturního domova pro všechny“. Povznášející idea jednoty lidského rodu je konfrontována se zdrcujícím pocitem zklamání z kvanta nerozumu, nevědomosti, brutality a krutosti v globálním měřítku.

Jak státy, tak celé civilizační epochy se udržují těmi idejemi, které stály u jejich vzniku. Renesance a reformace, osvícenství, deklarace nezávislosti, lidská a občanská práva, volnost, rovnost, bratrství, humanismus, demokracie – takové ideály jsme zdědili, aby nás inspirovaly, integrovaly a oduševňovaly. Platí, že demokracie je vláda lidu, lidem, pro lid. Odmítejme nastolenou pekunokracii, vládu peněz, penězi, pro peníze. Ze současné globální mnohočetné krize není jiného východiska než návratem k autentickým potřebám a hodnotám člověka jako bytosti přírodní i kulturní, tělesné i duchovní. Lidskost se neodvozuje z potřeb ekonomicko-finančních procesů, ale z mnohostranných, dílem strastiplných, dílem poesií, láskou a nadějí obohacujících dějin lidstva. Usilujme o kvalitu a trvalou udržitelnost života, osvoboďme se od závislosti na zbytnělém ekonomismu, nedejme se odradit od zápasu za demokracii, která má být v souladu s našimi dějinami humanitní, nikoli liberální.

 

Přednáška prof. PhDr. Stanislavy Kučerové, CSc, zde uvedená s laskavým svolením autorky