Vnitřní smysl

Živé organismy se přizpůsobují prostředí. Protože se prostředí mění, mění se také živé organismy. Možná takto by se dala shrnout darwinovská evoluce, tak jak nás ji učili ve škole. Vývoj je zde chápán jako cosi mechanického, zčásti nahodilého, na co organismy reagují v podstatě obranou.

Lidé, kteří se zabývají živými systémy, považují tento pohled za nedořečený. Ano, určitě je tu veliký vliv proměnlivého prostředí, ale není to ani to jediné, co systémy pohání, a už vůbec to není to hlavní. Každý živý systém má totiž vnitřní smysl.

Je to motor, který pohání systém zevnitř, pomáhá mu, aby se v prostředí „nerozpustil“ jako sněhová vločka v kaluži, aby aktivně reagoval na změny okolí a vyvíjel se podle své vlastní strategie.

Německý sociolog a systémový teoretik Niklas Luhmann říká, že smysl je proces, který pohání sám sebe. Zasadíte semínko a sotva se k němu dostane trochu vody a sluníčka, nastane neuvěřitelně dynamický proces metamorfózy. Objeví se klíček, pak kořínky, listy, netrvá dlouho a je tu mladý strom. Strom sám ví, jak má vypadat, nemusí tu sedět žádný pánbůh na obláčku, který by ho hnětl z hlíny jako v kresleném filmu Stvoření světa od Jeana Effela.

„Základní vlastností evoluce není přizpůsobení, ale tvořivost,“ píše kvantový fyzik Fritjof Capra. Kdyby bylo podstatou evoluce pouze přizpůsobování, nedokázali bychom vysvětlit, proč vývoj života překonal modrozelené řasy. Ty jsou totiž dokonale přizpůsobené svému prostředí a dokáží se výborně rozmnožovat. Svou neobyčejnou zdatnost dokazují už tím, že přežily miliardy let. Proč tedy nejsme my všichni řasami?

U smyslu bych ještě ráda zůstala. Novověké chápání světa totiž vedlo k velkému popření smyslu jako takového. Tedy k pokrčení rameny na otázku proč je tu vesmír, proč je tu Země, život a koneckonců každý z nás. Za své vzala představa nebeského hodináře, který neomylně řídí celý vesmír. Na jeho místo nastoupil hluboký prožitek nesmyslnosti. Myslím, že je to dodnes velmi živá a bolestná zkušenost většiny lidí západního světa, zkušenost vedoucí k pocitu beznaděje, izolace a závislosti na náhodě. Člověk má pak snahu hledat alespoň jakýsi drobný subjektivní smysl a snaží se zorganizovat aspoň svou rodinu, dům či zahrádku, prostě mikrosvět, který jej obklopuje.

Podle systémové teorie smysl nenacházíme, protože jej hledáme na špatném místě. Hledáme jej venku, nikoli uvnitř.

Niklas Luhmann však mluví ještě o jednom smyslu, který nazývá složitým cizím slovem – hermeneutický. Nemusíme se cizího slova bát, můžeme si jej přiblížit českým slovem začleňující. To je něco, co novověku také uniklo. Pokud tu stojí každý z nás sám a opuštěný, nezávislý na svém okolí, není moc kam bychom se mohli začlenit. Systémová teorie však nechápe svět jako součet jednotlivých prvků, ale jako velmi provázanou síť vzájemných  vazeb. Hermeneutický smysl pak znamená, že jsme přirozenou součástí vyšších celků. Tedy například své rodiny, města, ekosystému a v posledku vlastně celého vesmíru.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.