Existuje trvalý růst?

Dost vážně přemýšlím o tom, že v komplexních systémech není možného nic takového jako trvalý růst. Z teoretického hlediska je to nesmysl. Můžeme mít maximálně dynamickou stabilitu, anebo krátkodobě upřednostnit nějakou část systému před jinou. Pokud však něco rychle či dlouhodobě roste, je to vždy na úkor jiných částí systému, případně jeho prostředí.

Otázka trvalého růstu mne samozřejmě ani tak netrápí u přírodních systémů jako třeba les u nás za domem či nervové buňky v mé hlavě, nýbrž u velmi specifického systému, jímž je ekonomie. Její současná podoba totiž z postulátu trvalého růstu vychází a je na jeho základě vystavěná.

Podívejme se ale, jakým způsobem rostlo hospodářství v minulém století! Přes všechny krize přeci žijeme v mnohem rozvinutější a bohatší společnosti než lidé tehdy. Co to znamená rozvinutější? A za jakou cenu jsme toho dosáhli?

Stanislav Komárek píše, že jsme si zvykli zvelebovat si přítomnost na účet minulosti i budoucnosti. Během několika málo desetiletí jsme stihli vytěžit a zužitkovat velkou část nerostného bohatství a fosilních paliv, která se na naší zemi ukládala miliony let. Onehdá jsem v jednom libereckém supermarketu narazila na mražená kuřata z Číny. Proč proboha dovážíme v mrazicím boxu přes půl zeměkoule něco, co se dá v pohodě přivézt z drůbežárny v Příšovicích? Jak dlouho nám tenhle „naftový dýchánek“ vydrží? Někdy mám pocit, že nám s konečnou platností přeskočilo.
Jako by nám nestačila minulost, vykořisťujeme i svou budoucnost. Kolik lidí okolo nás pracuje tak intenzivně, že nemá sílu ani čas zakládat a udržovat rodiny a vychovávat děti, odjakživa to nejlepší investici do budoucnosti?

V oblasti podnikového managementu existuje moc pěkný systémový model, kterému se říká Balanced Scorecard, tedy něco jako vyrovnané skóre. Při hodnocení a vytváření strategií podniku podle něj nestačí finanční hledisko, stejně důležití jsou lidé, vnitřní procesy, vědomosti i informace. Ze systémového hlediska jde o udržování stability, která však není statická (jako když postavím stůl na podlahu), ale dynamická, protože jsou jednotlivé části systému (lidé, peníze, procesy i informace) neustále „v akci“. Srdcem systému pak není tvorba zisku, ale vize a strategie podniku.
Myslím, že tento model neplatí pouze pro firmy, ale dá se v makroekonomickém měřítku uplatnit i na společnost jako celek. A teď přicházíme ke klíčové otázce? Co je vizí a strategií ekonomie?

V současné době by to snad mohlo být neustálé generování zisku v krátkodobém horizontu. To však s ekonomií v původním smyslu slova nemá nic společného! Slovo ekonomie pochází z řečtiny. Oikos znamená dům a nomos pravidlo či řád. Jsou to tedy jakási pravidla pro vedení domácnosti či správu venkovského statku.

Ekonomie by pak znamenala ohleduplnou péči o svěřené statky. A to samozřejmě v dlouhodobém horizontu, protože statek přeci podědí naše děti. Půda musí zůstat plodná, koně a čeledíny si nesmíme uštvat, les vykácet a dříví spálit. Doma na statku přeci nemůžeme jednat systémem „po nás potopa“. Musíme míň utratit než vydělat a když nám něco zbude, peníze si uložíme, abychom měli na horší časy.

Možná by bylo vhodné začít uvažovat nad tím, jak to s tím trvalým růstem vlastně myslíme.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.