Soupeření a spolupráce

Začnu testem školních znalostí: Co je pohonem evoluce?
Boj, konkurence, soupeření. Myslím, že nám všem vytanulo na paměti něco podobného.

Takto chápal evoluci Darwin, takto se i vyučuje na našich školách. Život je boj všech proti všem, vyhrává ten nejsilnější, který se dokáže nejlépe přizpůsobit svému prostředí. Uvedený pohled na skutečnost dovedl nedávno do dokonalosti neodarwinismus, který přišel s teorií „sobeckého genu“. Podle ní je celá evoluce vlastně jen soupeřením genů. Jakákoli forma spolupráce, ať již mezi skupinami nebo jednotlivci je jen zástěrka, za kterou se sobecké geny schovávají, připravené zužitkovat jakoukoli situaci výhradně ke svému prospěchu.

Myslím, že největší nebezpečí výše uvedené teorie je, že v dnešní době poněkud vyhřezla z oblasti biologie a přelila se do našeho chápání světa jako celku. Pokud ji domyslíme do konce, vytane nám před očima v podstatě peklo. Svět, v němž stojíme každý sám a bojujeme mezi sebou o místo na slunci.

Opravdu leží v úplné hloubce skutečnosti sobectví? Při cestách po světě mne často překvapovalo, jak je v tradičních společenstvích hluboce zakořeněna vzájemná solidarita. Ti lidé přitom mají mnohem méně zdrojů (tedy jídla a jiného materiálního zabezpečení) než my. Podle naší logiky by tedy měli soupeřit mnohem více než my bohatí na Západě. Jenže oni v sobě většinou nemají ani zlomek naší dravosti.

Co když není soupeření jediná hybná síla vývoje?

Profesor Bar-Yam z Institutu komplexních systémů v Nové Anglii tvrdí, že jsou základní síly dvě – soupeření a spolupráce. Podobně jako mužský a ženský princip, světlo i tma, horko i chlad tvoří protipóly, které se navzájem potřebují. Spolupráce totiž představuje obrovskou evoluční výhodu a není na světě jen proto, aby se za ní schovávalo sobectví. Vyhledáváme ji naprosto přirozeně, někdy proto, abychom byli jako tým silnější než tým protihráče, jindy prostě proto, že se mezi druhými lidmi cítíme dobře.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.