Může prvek ovlivnit chování celku?

Svět viděný očima současné západní společnosti je do velké míry mechanická záležitost. Vnímáme jej jako řízený přírodními zákony, vnějšími principy, které jsou na nás nezávislé.

Teorie komplexních systémů staví toto chápání skutečnosti na hlavu. Podoba jakéhokoli přirozeného systému totiž není ani tak určována vnějšími vlivy jako chováním každé jeho části. Části systému totiž neleží netečně vedle sebe, ale jsou v neustálé interakci. Jejich vnímání i jednání je velmi dynamické, neustále se mění právě podle toho, co dělá bezprostřední i vzdálenější okolí. Říkáme, že je chování systému kolektivní a že je každý prvek autonomní.

Představte si třeba, že chcete jít se skupinou přátel na večeři. Pokud mezi sebou nemáte nějakého diktátora – což považuji za krajně nepravděpodobné a navíc by se pak nejednalo o systém komplexní, nýbrž o systém striktně hierarchizovaný – bude konečné rozhodnutí, jestli jdete na pizzu nebo na guláš výsledkem předchozího dohadování. Tedy debaty, kdy se budou jednotlivé názory nejen vyjadřovat, ale také měnit podle toho, jak reaguje okolí.

Toto schéma neplatí jen pro chování lidské společnosti. Podobným způsobem spolu komunikují zvířata i třeba buňky našeho těla.

Co z toho vyplývá? Svět na nás není nezávislý. Není to žádná netečná věc, ale organický celek, který spoluutváříme my všichni, kteří v něm žijeme. Krásně to vyjadřuje německé slovo pro skutečnost „Wirklichkeit“. Je odvozeno od slovesa „wirken“, tedy působit.

Každým svým činem i rozhodnutím ovlivňujeme své okolí. Vezměte si s kolika lidmi se každý den potkáváme. To, jak se budou oni chovat, záleží i na tom, jak jednáme my. A nejen jak jednáme! Odvažuji se tvrdit, že stejně důležitý jako naše činy je náš vnitřní svět. Možná ještě důležitější, protože z něj naše činy i postoje vyvěrají. Nevěříte? Vzpomeňte si na někoho extra protivného, koho jste nedávno potkali. Takoví lidé mají schopnost zkazit nám svou zlostí nebo záští celý den. I my jsme pak naštvaní a zlí na ostatní. Když někoho milujeme, přinášíme lásku a něhu nejen milovanému člověku, ale skrze něj i těm, kteří se s ním potkají. Signál se přenáší systémem podobně jako synapse nervových buněk přenáší vzruchy celým organismem. Na rozdíl od nervové soustavy samozřejmě nevíme, jak daleko se námi vysílaný signál dostane a v co se cestou změní.

Když to přeženu, záleží na každém z nás, na každém našem činu, citu i myšlence. Ne snad proto, že by si je někdo zapisovat do nějakých nebeských knih ve smyslu úřední evidence, která by nám to pak při posledním soudu pěkně spočítala.  Jsou důležité proto, že jimi my všichni společně utváříme současnou i budoucí podobu skutečnosti.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.