Martin Heidegger – otázka techniky

My všichni, tedy za předpokladu, že vykonáváme nějakou výdělečnou činnost, jsme zapojeni do velkého budování. Někdy se mi zdá, že se středověká touha po spáse duše přetavila do ryze pozemského pojetí spásy – péče o materiální pohodlí, zdraví a touhu po věčném mládí.

Když jsem před několika lety navštívila Tasmánii, stála jsem v němém úžasu nad krajinou, ve které dokázali desítky tisíc let žít tasmánští domorodci. Nikde ani památka po lidské činnosti. Obyvatelé dokázali s deštným lesem splynout, stát se jeho součástí, neměli potřebu měnit jej k obrazu svému.
To my běloši musíme všechno nejprve zabetonovat a vyasfaltovat, abychom vůbec dokázali přežít, napadlo mne o pár týdnů později při pohledu na zátoku v Sydney. V Austrálii jsme jen pár set let a měníme ji k nepoznání.
Je to samozřejmě jen úhel pohledu, já vím. Tak jako mne životní styl domorodců fascinuje, tak prvním Evropanům kteří v 17. století do Austrálie připluli, připadalo původní obyvatelstvo neskonale primitivní. V podstatě je ani nepovažovali za lidské bytosti.

Ne, nejsem proti pokroku. Jen přemýšlím o tom, odkud se bere naše bezedné budovatelské úsilí. My přeci nepracujeme jen proto, abychom uspokojili své potřeby. Potřeby lidí v západním světě jsou již dávno naplněny. To, co se u nás odehrává, nazývá Edgar Morin odporným leč trefným výrazem spotřební bulimie.

Nevím, jestli se Vám někdy stává, když nad něčím usilovně přemýšlíte, že Vás potěší, že si nad něčím podobným láme hlavu i někdo jiný. Já jsem tedy potěšená a přímo nebetyčně, konkrétně tedy tím, co nad technickým věkem napadlo Martina Heideggera. Jeho texty jsou docela složité, nevzdávejte to však prosím, za chvíli soustředění to stojí! Tak tedy:

Technika není pouhé lidské konání ani jen prostředek k dosažení určitého účelu. Je to způsob, kterým odkrýváme svět a přetváříme jej do použitelného stavu. Vymáháme, těžíme, hromadíme energii. Ani půdu již neobděláváme ve smyslu starosti a péče, nýbrž jako součást motorizovaného průmyslu výživy, do kterého je zapojen nejen člověk, stroje a rostliny, ale i samy živly: vzduch jako dodavatel kyslíku, půda dusíku. Dokonce i přírodní krásy ztrácejí svou svébytnost a samostatnost a stávají se objednatelným předmětem turistického průmyslu.

Co je na tom nejhorší? Nejen že se celý svět scvrkává do použitelných stavů, ale sám člověk se stává už jen tím, kdo tyto použitelné stavy vytváří. Pohybuje se pak na samém okraji propasti, protože i on sám je chápán už jen jako použitelný stav.
Vzniká určitá společenská centrifuga. Svět vidíme jako jednu velikou továrnu, v níž mají cenu jen ti, kdo pracují, a možná ještě ti, kdo se na svou budoucí práci připravují. Všichni staří, postižení a nemocní jsou bezcenní, jsou vytlačováni na okraj. Společnost je pak vší silou drží, aby přes hranu nepřepadli, protože by tím byla ohrožena její stabilita.

„Takto ohrožený člověk se vypíná jako pán země. Tím se šíří zdání, že vše, s čím se setkává, existuje jen, pokud je to dílo člověka. Toto zdání plodí pak poslední, nejklamnější dojem. Podle něj to vypadá tak, jako by člověk potkával všude už jen sebe sama. Nicméně vpravdě se člověk se sebou samým nesetkává dnes už nikde.“

Tak to zní dost šíleně. Jak z toho ven? Jak se můžeme vynořit ze zuřivého budování?

„Kde je však nebezpečí,
vyrůstá i záchrana...
...básnicky bydlí člověk na této zemi.“

cituje pan filozof báseň od Hölderlina.

Možná můžeme hledat záchranu přímo uprostřed toho, co nás ohrožuje. Techné totiž ve staré řečtině neznamenalo pouze techniku, nýbrž také umění.

Ne ve smyslu estetického požitku, který patří k jakémusi kulturnímu provozu, nýbrž jako krásu, která nás obdarovává, zušlechťuje, činí citlivé ke světu i k sobě samým, učí nás znovu se podívat na skutečnost z jiných úhlů, učí chápat a naslouchat tomu, co nás v nehlubší hlubině naší duše stále znovu oslovuje.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.