Obraz, kterým vidíme svět

„Prosím tě, proč to čteš, vždyť to k ničemu není!“ Mihl se nade mnou stín mého muže, podvečerní srpnové slunce zrovna osvítilo celý pás lesa nad naším domem. Odkládám Totalitu a nekonečno a pozoruji stromy, které se teď barví do červena. Trochu se mě ta poznámka dotkla, moc mi nepomohla cítit se užitečně a smysluplně. No jo, proč to vlastně čtu? Co mě vlastně na té filozofii tak fascinuje?    
    Nevím, jestli znáte film Matrix. Hlavní hrdina v půlce příběhu zjistí, že to, co považoval za skutečný svět, je pouze obraz v jeho hlavě. Že se skutečný svět od jeho obrazu v hlavě velmi intenzivně liší. Za nějaké podobné problesknutí jsem neskonale vděčná filozofii. To, co si myslím, že je svět, totiž není skutečné, je to jen a jen obraz, jenž vidím. Obraz, který pomáhá utvářet kultura, v níž žiji, má rodina, lidé, s nimiž se potkávám, věci, o nichž přemýšlím. Obraz, který se mění, někdy pozvolna a někdy rychle. Obraz, jehož odlišnost od reality náhle a hluboce pociťuji v životních krizích.

    Je to zvláštní, ale tímhle zjištěním se mi neskonale ulevilo. Člověk získá sám nad sebou jakýsi humorný nadhled. Přestane na svých představách tak zoufale lpět.
    Dříve mne hluboce rozčilovali lidé, kteří měli na nějakou věc jiný názor. Teď si s nimi povídám ráda. Připadá mi, jako bychom stáli vedle sebe, ukazovali si své obrazy a porovnávali si je. Na některém je kytka červená, na některém žlutá, někdo má trávu vlevo a jiný vpravo. Vždyť jsou ty rozdíly přirozené! Jsou to jen malůvky, skutečnost leží za nimi a my se k ní smíme pouze přibližovat.

    Možná ještě více, než porovnávat obrazy s lidmi z mé vlastní kultury, mne baví srovnávání s těmi, které se od mého plátna co nejvíce liší. Pár let svého života jsem měla možnost strávit v zemích, které jsou od Evropy na hony vzdálené. Beru to jako obrovský dar, něco zcela nesamozřejmého. Hluboko ve mně zůstává pocit naprosté svobody a prostoty putování. S batohem na zádech a pohorkami na nohou, s člověkem, kterého miluji, svět se před námi rozprostíral jako obrovská pestrobarevná mozaika, které jsme se směli dotýkat.
    Občas bylo porovnávání obrazů bolestivé. Pamatuji si na dobu strávenou na kmenových územích severního Pákistánu. Uzavřené domy s ženskými dvory, do nichž můj muž nikdy nevkročil, venkovská svatba, kdy nevěstu převáželi v bedně spolu s věnem na korbě nákladního auta, všechna ta neuvěřitelná pohostinnost a nekonečně vášnivá hrdost. Jako bychom stáli vedle sebe a naše obrazy se sobě vůbec nepodobaly. Jako by na jednom byly třeba bílé abstraktní čtverce a na druhém barevný barokní anděl. Snad nikde jinde jsem neměla silnější pocit, že vidím svět úplně blbě. Když krátce po našem odjezdu vtrhli do sousedního Afghánistánu Američané, chtělo se mi křičet: „Jste blázni! Ti lidé budou bojovat do poslední kapky krve a radši podřežou všechny svoje děti, jen aby se vám nemuseli vzdát. Víte houby o paštúnské hrdosti!“

    Tomuto obrazu, pomocí kterého, nebo možná skrz který vidíme a chápeme svět, budu říkat mentální mapa.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.