Hannah Arendtová - společnost zaměstnanců

Není to ještě tak dávno, kdy měl každý člověk nějaké povolání. Šaty šil krejčí, boty švec, hodiny vyráběl hodinář. Kdybychom se procházeli jakýmkoli středověkým evropským městem, potkávali bychom pravděpodobně jednu živnost za druhou. Ještě dnes najdeme podobné uspořádání společnosti v místech, kam pokrok příliš nedorazil. Vybavují se mi třeba města severního Pákistánu nebo středověká medina marockého města Fes. Čím déle se člověk svému povolání věnoval, tím byl váženější, protože měl více zkušeností a dovedností. Existovala samozřejmě i určitá skupina nekvalifikovaných pracovních sil, třeba námezdních dělníků nebo tovaryšů, kteří se teprve svému řemeslu učili. Nebyla však příliš veliká.

Novověk a hlavně průmyslová revoluce situaci radikálně změnila. Výroba se přesunula do továren a rozdělila se na velké množství malých pracovních úkonů. V továrně se sice možná šijí boty, ale kdo z dělníků to skutečně umí? To, co se v době masové výroby prodává, nejsou dovednosti a zkušenosti, ale pracovní síla. U toho slova bych chtěla zůstat, protože je neobyčejně výstižné. Člověk tu prodává svou fyzickou sílu – mačká knoflíky, tahá za páčky, analogii bychom možná našli u síly koňské. Stávají se z nás ti, kdo ovládají nějaký stroj, často bez pochopení toho, jak daný stroj skutečně funguje. Co vlastně ještě skutečně umíme?

„Když jsem začal před mnoha lety s autobusem jezdit, považoval jsem se za mechanika,“ vyprávěl mi kamarád, řidič autobusu. „Když se něco porouchalo, sami jsme si v dílně autobusy opravovali. Dneska je všechno řízené počítačem. Autobus prostě zabliká a zastaví se. Stala se z nás obsluha.“

Vzpomněla jsem si na něho asi před týdnem, kdy jsem se snažila koupit baterii do hodinek. Mladá prodavačka ve velkém obchodě – specializovaném na spotřební elektrotechniku – neměla o bateriích ani šajn. Minula doba, kdy musel být prodavač odborníkem na prodávané zboží. Přednost pracovní síly nespočívá ve zbožíznalství a získané dovednosti, ale v mládí, síle a flexibilitě.

 Vývoj jde ale dál. Kdo z nás dneska prodává svou fyzickou sílu? Málokdo. Mizí námaha a plahočení. Naše práce není složitá a možná to už ani nemůžeme nazvat prací. Možná by se hodilo lépe slovo zaměstnání. Jsme více méně začlenění do automatického fungování společnosti, vykonáváme většinou administrativní úkony, které mají jen málokdy hlubší smysl a jen málokdy jimi skutečně něco důležitého vzniká. Místo své pracovní síly prodáváme svůj čas, v podstatě podobně, jako když zaměstnáváme dítě. Navíc jsme uzavřeni v umělém prostředí kanceláří, počítačů a aut, kde většinu času trávíme prakticky nehybní, přikovaní k volantu či k obrazovce.

Nejen že tak dochází k radikálnímu úbytku našich dovedností – pouze obsluhujeme, sami již nic nevytváříme – ale ztrácíme také aktivní kontakt se světem. Tedy kontakt, který zprostředkovávají naše smysly.

Ve své asi nejslavnější knize, Vita Activa, píše Hannah Arendtová: „Je velmi dobře myslitelné, že novověk, který začal tak neslýchanou aktivací všech lidských schopností a činností, skončí nakonec tou nejsmrtelnější a nejsterilnější pasivitou, jakou kdy dějiny poznaly.“

O co se ochuzujeme, když se nedotýkáme světa?

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.