Cesta ven z kruhu

„Všichni lidé od přirozenosti touží po poznání,“ napsal kdysi dávno Aristoteles a dost dobře to platí i pro nás tady teď na Západě. Naše vědění navíc není jen tak nějaké tápání a mýtické vyprávění, ale snaha o přesně definovanou soustavu pojmů a vztahů založených na zcela nestranném pozorování vnější skutečnosti. Postupujeme přesně logicky a krůček po krůčku odhalujeme přírodní zákonitosti.

To je přeci přirozené, dalo by se namítnout. Ale tím já si právě nejsem jistá. Nemyslím si, že by vědecký přístup ke světu byl přirozený. Nikdo z nás se s ním nerodí. Osvojujeme si jej pracně během dlouhých let školní docházky. Teprve tam se naše děti naučí, co je to okolík nebo lata a jak vypadají vazby uhlovodíků. Když jsem do školy chodila já, nepřišlo mi na takovémto typu výuky nic divného. Když se však teď zamýšlím, co bych chtěla, aby se mé děti naučily do života, typy květenství i uhlovodíky stojí někde až na samém okraji. Mnohem více bych si přála, aby děti dokázaly vnímat krásu i jedinečnost všeho živého, obstály jako partneři i rodiče, dokázaly obhájit své stanovisko a nebýt při tom arogantní, přijaly odpovědnost za sebe i za celek, uměly odpočívat a být potichu samy se sebou. Aby, až vyrostou, neskončili povrchní, uštvaní a osamělí.

Můžeme namítat, že důkladnou znalost vědeckých pojmů potřebujeme pro své budoucí povolání. Ale i tady mám trochu pochybnosti. Kolik z toho, co nás učili ve škole, použijeme v praxi? Desetinu? Setinu? „Já už se vůbec neptám, jakou školu ti lidé studovali. To, co mě zajímá, je, jak jsou zodpovědní a jak dokáží pracovat pod tlakem,“ říká Markéta, šéfka obchodu s luxusními čaji v Praze. Podobně uvažuje i mnoho personalistů. To, co hledají, je především zodpovědnost, morální bezúhonnost, schopnost samostatně a tvořivě myslet, pracovat s ostatními.

 Vědecký přístup ke světu, na kterém je naše vzdělání založené, se však ničím z toho příliš nezabývá. Věda je totiž hodnotově neutrální. Za skutečné a poznání hodné považuje jen to změřitelné a vykazatelné. Jak píše Tiziano Terzani, jako bychom si kolem sebe nakreslili kruh. Uvnitř je to racionální a objektivní, tam jsme na bezpečné půdě: „Namluvili jsme si, že je kruh začarovaný, a děláme vše pro to, abychom jej nemuseli opustit.“

Je tu ovšem drobná potíž – ten kruh nám nestačí. Vše, co je pro nás skutečně důležité, leží totiž vně. Láska, přátelství, spiritualita – to vše je pro nás možná mnohem více skutečné, než to, že se svět skládá z atomů. Nebo z elementárních částic? Polí? Strukturované prázdnoty? Ona možná ani ta naše síť vědeckých pojmů a zákonů není tak jednoznačná, jak nás učili ve škole.

Pod vlivem vědeckého chápání světa se náš vlastní život stává pouhým zdáním, řekl před lety Jan Patočka. To, na čem nám nejvíce záleží, se ve světle racionálního poznání zdá něčím prchavým, pomíjivým a poněkud méněcenným.

Cítíme se daleko od toho, co je skutečně důležité, a mnohem více než vlastnímu prožívání nakonec důvěřujeme nejrůznějším přístrojům. Ty jsou totiž objektivní a my sami „jen subjektivní“. Jako by pro nás ve světě vědecké racionality nebylo místo, nedokážeme se v něm zabydlet.

Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, že pokud chceme opět najít svou vnitřní celistvost, musíme se odvážit vykročit z kruhu ven. Ne prosím, nemyslím si, že bychom měli zahodit racionalitu a vrhnout se na čistě intuitivní či iracionální přístup ke světu. To by byl druhý extrém, možná stejně nešťastný. Vystoupit z kruhu neznamená racionalitu zavrhnout, ale uznat její meze. A najít odvahu jít o krok dál. Skutečnost sama přeci není bezrozporný logický systém, má svou hloubku, vždy je v ní mnoho paradoxního a nepoznatelného.

 Navíc si dost myslím, že za naším lpěním na racionalitě leží kromobyčejný strach. Obava z toho, že když překročíme naši pevně strukturovanou síť poznatků, začneme se topit. Že se ztraceni v proměnlivém světě nebudeme mít čeho chytnout. Opravdu se musíme tak bát? Zvládalo to mnoho velkých světových kultur v historii i v současnosti, zvládají to naše děti. Myslím, že se od nich můžeme hodně naučit.

 ***

Za to, že jsem vůbec začala přemýšlet nad tím, co se učíme ve škole, vděčím skvostné eseji od Zdeňka Neubauera Vzdělání vědecké versus humanitní aneb o entropii a Shakespearovi, která vyšla v knize Smysl a svět v roce 2001.

Nakladatelství Malvern vydalo v prosinci 2015 knihu Ještě jedna jízda na kolotoči od italského novináře Tiziana Terzaniho. Vypráví o hledání léku na rakovinu, na lidskou smrtelnost, o touze vykročit ven z kruhu západní racionality a o tom, jak je to těžké. Knihu můžu z celého srdce doporučit. Tady je odkaz na stránky Terzaniho příznivců a překladatelů knihy: http://www.terzani.cz/