Proč šetříme čas a stejně žádný nemáme

Usedáme pod lípu ke studánce. Kostelní zvon ve vesnici zrovna odbíjí poledne. Je takové horko, že kdyby to šlo, vlezu do studánky celá.

„To je zvláštní, dřív lidem stačily polední zvony, které je volaly domů na oběd, a pak klekání ohlašující čas k návratu domů z pole. My máme dneska čas rozpočítaný na minuty,“ zamyslí se Zuzka. Jako lékařka na plný úvazek a máma dvou dětí ví o neustálém honění chybějících hodin své. Je opravdu dost neuvěřitelné, že na to, kolik máme věcí šetřících čas - pračky, mobily, auta – se honíme jako hadr na holi. Kde asi všechen ten ušetřený čas je?

Edgar Morin říká, že je chyba už v našem vnímání času. Že tohle chápání náleží také k jakýmsi kulturním brýlím, ke způsobu, jak se určitá kultura dívá na svět.

Když odjedete někam do nepříliš rozvinutých částí Asie nebo Afriky, brzy zjistíte, že tam čas prostě plyne jinak. Neřídí se tu příliš hodinovými ručičkami, ale spíš tím, k čemu je. Je čas k obědvání, čas k práci na poli, čas k povídání se sousedy. „Všeliká věc má svůj čas...“, píše se ve Starém zákoně a myslím, že je to přesně ono. V mnoha kulturách světa nemá otázka: „Kdy pojede autobus?“ žádný smysl. Autobus pojede, až přijde jeho čas – najde se dost pasažérů, řidič dosvačí, přijde prodavač lístků apod.

Pokud jste v takové kultuře delší dobu, můžete být svědky komické scény třeba při poruše autobusu. Zatímco všichni místní v poklidu vyčkávají, až přijde čas, aby se autobus znovu rozjel, pokud je mezi pasažéry někdo, kdo přijel od nás ze Západu teprve nedávno, bude s největší pravděpodobností nervózně pobíhat a neustále se dožadovat vysvětlení KDY konečně autobus zase pojede. Co to je za otázku? Vždyť je to jasné. Autobus pojede, až přijde jeho čas.

Za naším pohledem se skrývá jedno chápání času, které najdeme už u Aristotela. Čas zde znamená „počítaný pohyb“. Přesně to děláme. Měříme jej pohybem hodinových ručiček – vteřin, hodin, minut. Navíc se chováme, jako by nám tento počítaný pohyb jednou měl dojít. Jako by byl cennou komoditou, které je neustále nedostatek a které máme jen omezené množství. Pak se náš život může změnit v jakýsi běh – závod s časem. Jako by při narození někdo vystřelil ze startovací pistole a my vyrazili úprkem vpřed. Čím rychleji, tím lépe, cílem je čas předběhnout. Já sama jsem toho skvělým příkladem. Neustále jsem před skutečností tak o deset minut napřed. Když jdu domů, už myslím na to, co budu doma dělat. Když to doma dělám, už jsem myšlenkami u toho, co budu dělat za chvíli. Mé vítězství nad časem má jednu stinnou stránku – nikdy nedokážu být úplně v přítomnosti, neumím být tady a teď.

Edgar Morin mluví o chronometrizaci času a dodává, že pro přirozené systémy (lidi, zvířata, kytky) je takováto práce s časem zničující. Na rozdíl od montážní linky v přirozeném světě totiž nic neurychlíte. Každá věc má svůj čas, jablko nedozraje rychleji, spěšně přečtená pohádka před spaním nikoho nepotěší.

Jak z toho závodu ven? Určitě si nemyslím, že je řešením upadnout do jakéhosi pasivního bezčasí, které zase hrozí mnoha asijským a africkým kulturám. Tedy do stavu, kdy sedíte před rozpadajícím se domem a čekáte, až vám čas na opravu sám zaklepe na rameno.         

Možná by nám pomohlo, kdybychom si namísto závodění uvědomili, že čas je něco, co MÁME (každý z nás ho má každý den 24 hodin) a VĚNUJEME. Cílem pak není žádné šetření (podle naší utkvělé představy, že všeho je málo a jednou to dojde), ale pravý opak – dávání. Čas můžeme s láskou dát svým bližním, své práci a klidně i lelkování. Možná bychom mohli opustit představu, že musíme stihnout všechno (práci, tisíc koníčků, výlet, cvičení...), abychom byli dokonalí.

Důležitější než kvantita je totiž kvalita prožitého času. Méně je někdy více. A někdy je potřeba nedělat také vůbec nic.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.


Rozhovor s doc. Pavlem Benešem

 

Rozhovor autorky blogu s doc. Pavlem Benešem, kybernetikem z ČVUT, nad definicí informace od pana T. Stoniera z knihy Informace a vnitřní struktura vesmíru, která říká, že:

 

ČAS JE INTERVAL MEZI DVĚMA UDÁLOSTMI


Lucie:


Pořád přemýšlím o té definici času jakožto intervalu mezi dvěma událostmi. Myslím, že hodně vychází z aristotelské představy času jakožto počítaného pohybu.

Co je to interval mezi dvěma událostmi?

Pokud řeknu interval, zní mi to, jako by s v něm nic nedělo. Ale mezi dvěma událostmi (řekněme zapnutím a vypnutím stroje) přeci neustále probíhá mnoho dalších událostí (třeba pohybu na atomární úrovni).

Pokud by to byl skutečně prázdný interval (události by byly jen dvě a mezi nimi se vůbec nic neodehrálo – žádný pohyb, který můžeme počítat), tak by v tomto intervalu žádný čas neproběhl.

 

Pavel Beneš:


K té Vaší otázce o čase: sama jste řekla, že mezi dvěma událostmi (které sledujeme) probíhá ještě třeba mnoho dalších událostí, které nevidíme či nevnímáme. A to je i vlastně odpověď pokud tyto události mají souvislost - dlouhý interval času má spoustu menších intervalů až na úroveň hmoty. Pokud by šlo o paralelní události, tak pro vyhodnocení budeme potřebovat nějakou paralelní událost, se kterou bychom se mohli porovnávat. Dříve to byla poloha Slunce či měsíce na obloze, pak jsme na to vynalezli hodiny. Možná, že nejkratší časový interval je doba, kterou potřebuje světlo k překonání nejmenšího fyzikálního rozměru - rozměr elektronu, kvarku či bossonu.

 

Na druhou stranu, podle starých Řeků a podle herce pana Duška, můžeme vnímat čas ve dvou rovinách. Řekové na to měli dva bohy času - Chronose a Kairose. Chronos byl známý tím, že požíral své děti. Je to čas domluvených schůzek, jízdních řádů, plánovacích kalendářů, čas tikajících hodin, čas do kterého se většina lidí snaží dostat. Vedle toho čas podle Kairose je ten, kdy Chronos přestává existovat, je to čas her malých dětí, čas emočního vykolejení či meditačního klidu Z vlastní zkušenosti vím, že je to ten nejlepší čas, který nepožírá, ale posiluje.