Náš vztah ke skutečnosti se mění

Příchod dvacátého století byl příslibem mnoha nadějí. Technické vynálezy, výdobytky pokroku i světlo rozumu slibovaly šťastnou a blaženou budoucnost. Jak krásné bylo v ní věřit! Měli jsme pocit, že nám věda a technika dávají klíč ke světu, že jsme jen krůček od toho, abychom jej dokázali pochopit a ovládat. „Kdybych se narodil před sto lety, měl bych celý dlouhý život před sebou, celé krásné dvacáté století,“ zpívá Jarek Nohavica a nám, kteří víme, co po euforickém přelomu století následovalo, běhá mráz po zádech.

Již hluboko ve století devatenáctém, uprostřed očekávání šťastných zítřků však citlivé a pozorné duše větřily černá mračna válek, genocid a beznaděje, jež se stahovala nad Evropou. „Jsem pták věštící déšť,“ píše Søren Kierkegaard. „Kam se nyní pohybujeme? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké nahoře a dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou?“ poznamenává roku 1882 Friedrich Nietzsche ústy pomatence balancujícího na tenoučké hraně mezi šílenstvím a genialitou.

Dost možná procházíme určitou změnou i my o sto let později. Víra v nekonečný ekonomický a technický pokrok se vyčerpala, jizvy po zvěrstvech páchaných ve jménu nejrůznějších ideologií jsou dosud živé. Bytostně si uvědomujeme, jak povrchní je konzumní způsob života a jak necitlivě zneužíváme planetu, na které žijeme. „Se Zemí zacházíme tak, jako bychom měli v kufru auta náhradní,“ poznamenala kdysi trefně Jane Fondová.

Máme propadnou malomyslnosti? Myslím, že ne. Už delší dobu ve mně klíčí dojem, že se pomalu, tiše ale jistě rodí nový vztah ke skutečnosti. Jako by nás současná krize nutila se zastavit a znovu do hloubky promyslet východiska našich postojů i prostor našich cílů.

Edgar Morin píše o metamorfóze, o opětovném hledání vztahu s místem, kde žijeme, s lidmi okolo nás, s minulostí osobní i společnou. O tom, že vědecká racionalita není jediným platným přístupem ke skutečnosti, že stejně důležité jsou naše mýty, naše spiritualita i náš vnitřní svět. O tom, že navzdory kulturním, etnickým i historickým rozdílům sdílíme to, co nazývá planetární identitou – stejně se bojíme i milujeme, ekonomické problémy i globální změna klimatu na nás doléhají stejným dílem.

Zdeněk Neubauer nazývá nový vztah ke světu ekologickým. Zapomeňme na chvíli na všechny ekologické prášky na praní i bio mrkev na trhu. Původ slova je starořecký. Oikos označovalo dům a logos řád či poměry. „Z hlediska ekologického řádu skutečnosti je svět člověku spolu se všemi jeho obyvateli domovem, nikoliv toliko výskytištěm, útočištěm, sídlištěm, ubytovnou – výdobytkem a nábytkem, dobytým územím či nabytým majetkem. Vztah k domovu zahrnuje bezpečí a útulnost... bázeň a úctu, vyžaduje péči a úklid, vyzývá k udržování a zvelebování... ohleduplné vzájemnosti, která navazuje, zakládá a udržuje ovzduší důvěrného soužití a rozumějícího společenství těch, kteří náležejí do společného příběhu.“ Cítím to úplně stejně, ale takhle krásně jako pan Neubauer bych to napsat nedokázala. Nejde o to svět ovládnout a pomocí objektivních vědeckých principů vybudovat normovanou ideální společnost, ale o to přijmout jeho pestrost, rozmanitost i nevypočitatelnost a začít se v něm konečně cítit i chovat jako doma.

 Buďme otevření a vnímaví. Snad pak budeme moci uprostřed postmoderního relativismu, rezignace a bezsmyslnosti zahlédnout nikoli ptáka věštícího další černá mračna, nýbrž holubici nesoucí v zobáku snítku naděje.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.