Mechanické vidění světa

Evropský přístup ke světu během posledních pár set let by se možná dal přirovnat k pitvání zajíce. Cokoli se nám připlete pod ruku, nás okamžitě přiměje vytáhnout skalpel a pustit se do nadšeného rozebírání. Neskončíme dřív, než nám pod rukama zbude hromádka atomů a molekul. Vítězoslavně pak sedíme nad tou kupičkou hmoty, šťastní, jak se nám povedlo milého savce do posledního kousku poznat. Jenže – kde zůstal ten zajíc?
    
Nemám nic proti detailnímu pohledu na svět okolo nás. Je to však jen půl cesty poznání. Neméně důležité je nechat zajíce naživu, jen ať si odhopká do lesa, a začít se zabývat lesem jako celkem a místem, které v něm zajíc zaujímá. A tady máme jako Evropané obrovské mezery.

Rozpitvání skutečnosti na prvočinitele totiž vytváří pokřivený obraz světa. Jakési zdeformované zrcadlo. Nejsme totiž pak schopní ke světu navázat vztah. O vztahu k zajícovi se přemýšlí těžko, ledaže by byl na smetaně, podívejme se proto třeba na pejska.

Pokud je pes jen hromádka molekul, jakási věc či „stroj, co štěká“, jak napsal na začátku 17. století francouzský filozof a matematik René Descartes, můžeme si s ním dělat, co chceme. Můžeme ho nakopnout a nedat mu nažrat a bude to jedno. V takovém případě jsme ve vztahu k psovi naprosto svobodní. Ale dá se tady vůbec ještě o nějakém vztahu mluvit?

Mechanické vidění světa navíc vůbec neodpovídá naší lidské zkušenosti. No schválně – zkuste říci majiteli pejska, že má na vodítku štěkací stroj. Uvidíte, jak se po vás ožene holí. Pro něj je totiž čtyřnohé zvíře především mazlíčkem, přítelem, někým blízkým a je zcela jedno, kolik má v sobě molekul bílkovin. Pokud vidíme pejska jako někoho blízkého, přicházíme o svou svévolnou svobodu. Už ho nemůžeme nakopnout ani trápit hlady. Pejsek je totiž důležitý. Sám o sobě. Něco však získáme a je to možná víc než celá ta omamná vůně absolutní svobody. Získáme vztah. Pejsek je naším přítelem.

Možná se teď usmíváte – nikdo z nás by přeci neoznačil pejska za nějakou věc či stroj, to dá přeci rozum. Já vím, ale na světě přeci nežijí jen pejsci.

Když se ohlédnu zpátky, nemůžu se ubránit dojmu, že je celé dvacáté století pokusem uchopit jako věc naprosto všechno. Jak jinak se dají chápat osvětimské komíny a sibiřské gulagy, než tak, že člověk přestal být člověkem, někým blízkým, k němuž máme vztah, a proměnil se v našich očích v bezcennou hromádku molekul? Jak jinak se dá chápat naše zoufalá snaha vytěžit ze země všechno, co se dá, proměnit to ve věci, které koupíme a které pak skončí v odpadkových koších? Jako bychom zapomněli, že jsme tu především a hlavně doma.

Ten vztah nám zoufale chybí – vztah k ostatním lidem i k Zemi jako ke svému domovu. Ve světě, který je jen hromádkou molekul, jsme hluboce nešťastní. Stáváme se v něm bezdomovci.


 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.