Věda a pokrok jako náboženství

V jedné ze svých esejí píše Stanislav Komárek o naší nábožné úctě týkající se růstu a poklesu  tajemného božstva jménem Hrubý Domácí Produkt. Při čtení jsem se chechtala nahlas, což bylo velmi příjemné, až na to, že má pan Komárek bohužel pravdu.

„Víra v růst HDP je vlastně posledním pozůstatkem víry v pokrok, kterou žil celý evropský novověk. V 19. století, které o pokroku stále mluvilo, se z našeho hlediska nedělo téměř nic, teď, kdy se svět mění doslova před očima, se o něm, jako o provaze oběšencově, už nemluví vůbec. Jen náboženství růstu zůstalo.“

Tak jak to je s tím pokrokem?

Pokud v něj věříme, má všechno naše běžné konání smysl. Ráno vstaneme, odvedeme děti do školky a do školy a v podstatě všechen svůj denní čas věnujeme budování. Stavíme domy, asfaltujeme silnice, vyrábíme auta, vytváříme a vyplňujeme formuláře.

Evropská civilizace má budování vepsané hluboko pod kůží. Na rozdíl od mnoha „primitivních“ kultur, které chápaly čas a dějiny cyklicky v rámci ročních období a opakujícího se koloběhu setby a sklizně, letí evropský čas už mnoho staletí kupředu jako šipka vstříc lepší budoucnosti.

Ve středověku byl symbolem lepší budoucnosti život věčný. Novověk tento pohled změnil. Nebeská spása se z lidského horizontu tiše vytratila a na její místo nastoupila víra, že dokážeme vlastními silami, vedeni moudrou vědou a její dcerkou technikou vybudovat ráj pozemský. Pozůstatky této hluboké oddanosti a důvěry dodnes nacházíme ve svém jazyce. Krásně o tom píše Zdeněk Neubauer. Vezměme kupříkladu slovo „nevědecký“. Neznamená, že je něco jiné než vědecké, nýbrž že je to klamné, odsouzeníhodné a nepřípustné. Podobně fungovalo ve středověku slovo „nekřesťanský“, ze kterého nám dnes zbyly už jen nekřesťanské peníze. Když si v novinách přečteme, že je něco „vědecky dokázáno“, nepřipouští to žádnou pochybnost.

S naší hlubokou důvěrou ve vědu souvisí i něco, co Václav Bělohradský nazývá vládou expertů. Na všechno máme nějakého vědecky vyškoleného specialistu – na ekonomii, politiku, psychologii a dokonce i na péči o své děti! Co řekne expert, to platí, diskutovat se s ním moc nedá, neboť my všichni jsme pasováni do role laiků, kteří ničemu nerozumí. Asi nejhorším důsledkem je to, že přestáváme o věcech přemýšlet, vytrácí se jedna z největších deviz, co máme – zdravý rozum.

Věda své výlučné a posvátné postavení pomalu ztrácí, spolu s tím, jak se vytrácí naše důvěra, že dokážeme společnými silami a s písní na rtech vybudovat lepší svět. V současné době přináší pokrok mnoho negativních efektů, které již dávno nejsou jen vedlejší. O tom, že jsou jeho hesla prázdná, víme, ale nejsme schopni to říci nahlas.

Nemáme už ani středověkou vidinu posmrtné spásy, ani příslib ráje na zemi a víra v nekonečný růst ekonomiky už tak začíná poněkud pokulhávat. Nebylo by načase zaměřit své úsilí někam jinam? Budovatelské nadšení má totiž jeden velký háček. Vždy vyžaduje osobní oběti a odříkání. „Mýtus pokroku vedl k víře, že je třeba pro pokrok vše obětovat, “ píše Edgar Morin. „A je spojený se zvláštní vírou, že ekonomický růst zcela automaticky povede také k růstu sociálnímu, psychickému a morálnímu.“ A co když to tak není?

Citát od Zygmunta Baumana

„Pokrok není žádná vlastnost dějin, pokrok znamená sebedůvěru přítomnosti. Nejhlubším a možná jediným smyslem pokroku je pocit, že čas je na naší straně, protože my jsme ti, kdo určují události.“

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.