Martin Fryč - knihkupec a organizátor živé kultury

„Knihkupec by možná neměl jen prodávat knížky, možná nese odpovědnost za místo, ve kterém žije, o něco víc, než lidé jiných profesí. Čte a prodává knihy o své ulici, o svém městě, o své zemi i o těch, kteří žijí jinde ve světě. To možná trochu zavazuje. I to, že má hezkou práci – kdo hodně dostává, po tom se bude hodně žádat, píše moudrá kniha. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje.“ Martin Fryč dolévá čaj a já jsem šťastná, že jsme mezi knihami a vůněmi a máme čas na společný rozhovor.

Setkání ostatně začalo dost zajímavě. Jsem před čajovnou na Sokolovském náměstí o pár minut dřív, čekám venku a prší. Oslovuje mě váhající kolemjdoucí: „Nevíte, kde je tady antikvariát?“ Pán je tu zjevně poprvé. Pobaveně mu vysvětluju, jak se k Fryčovi dostane, a spolknu chuť mu sdělit, že když chvíli počká, může se s knihkupcem seznámit osobně.

„Já nevím, jestli bych dokázal třeba za minulého režimu podepsat Chartu 77. Ale i teď má člověk dost příležitostí něco dělat. I když jsou to jen maličkosti,“ doplňuje Martin a mně se bezděky vybaví obří plakát s Putinem maskovaným za Hitlera a Stalina, za jehož vyvěšením na liberecké radnici loni na jaře stálo kromě jiných právě Fryčovo knihkupectví. Pokud se nemýlím, řešila se celá akce až na diplomatické úrovni mezi Ruskem a Českou republikou.

„Napadlo Tě tehdy, kam až to vyvěšení plakátu může vést?“ ptám se opatrně.

„Probíral jsem to s tátou a ptal jsem se, jestli bude vadit, když nám někdo vysklí kamenem výlohu. Řekl, že mu to nevadí, že jsme pojištění.“

Přiznám se, že nad Chartou přemýšlím často. Dokázala bych stát sama za svým přesvědčením, i kdyby to ublížilo mým blízkým? Převážilo by zoufalství ze života ve lži nebo pocit odpovědnosti za druhé? Kolik odvahy by mi zbylo, kdyby šlo opravdu do tuhého?

Martin ale nevyvěšuje jen plakáty na podporu Ukrajiny. Velmi aktivně se podílí na liberecké živé kultuře. „Chtěl bych, aby se do ulic města vrátil život,“ odkládá na chvíli neustále se hlásící telefon a vysvětluje, jak se snaží propojovat spoustu malých občanských aktivit. „Děláme každý měsíc souhrnný plakát a spousta akcí se koná přímo u nás v knihkupectví.“

„Jsem rád, když jsou spolu lidé v kontaktu, když spolu mluví, když spolu mlčí... Mám  kurz pro pracovníky linky důvěry, občas pracuji s Červeným křížem nebo Adrou. Myslím si, že být spolu v dobrém i ve zlém je něco přirozeného. Možná by stačilo, kdybychom si uměli navzájem opravdu naslouchat.“

„Prosím Tě, jak to všechno stíháš?“ Vůbec si nedokážu představit všechny ty aktivity při plném provozu knihkupectví.

„Mám pár zdrojů síly, které mne drží: vztah k místu, kde žiji, rodinu a přátele, knihy, krajinu... To mi dodává sílu. A ono toho není tak moc, jak to vypadá,“ usmívá se Martin.

Možná odpovědnost za dění okolo sebe nenesou jen knihkupci. Možná ji neseme my všichni. Třeba má být práce každého z nás víc, než jen prostředkem k získávání vlastní obživy. Co když není ohleduplnost, soucit a láskyplná péče jen jakousi nadstavbou běžného života, co když je jejím nejvlastnějším základem? Pramenem, ze kterého vyvěrá opravdovost všech našich skutků a ze kterého pak vyvěrá i opravdovost nás samých? Každý náš čin je důležitý, jakkoli se nám zdá drobný a nevýznamný, jakkoli se občas cítíme tváří v tvář utrpení, lhostejnosti a moci zcela bezmocní.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.