Hospicová péče sv. Zdislavy

Jen málo věcmi v životě si můžeme být tak jistí jako smrtí. Svojí vlastní i smrtí svých blízkých. Žijeme v kultuře, která se tváří, jako by smrt neexistovala. Jsme často tolik zahlceni všednodenními záležitostmi, že vůbec nemáme čas se zastavit a přemýšlet o něčem podstatném. Nebo je to obráceně? Co když se ve společnosti, která zcela vytěsnila jakoukoli péči o duši, prostě bojíme zastavit, aby nás důležité životní otázky nedostihly?

Lidé odjakživa umírali doma, obklopeni svými blízkými. Smrt byla přirozeným vyvrcholením života, tajemnou bránou, kterou se duše vydávala na další cestu. Všechny obřady, které s tím byly spojeny, pomáhaly lidem s rozloučením. Jsme tu jen na chvíli, jdeme spolu jen kousek cesty. Když se naše cesty dělí, je třeba se řádně rozloučit.

Dnes se umírá v nemocnicích, odchod člověka považujeme za selhání medicíny, neopravitelnou poruchu těla. Většina z nás nikdy nikoho umírat neviděla, stejně jako jsme neviděli nikoho přicházet na svět.

Můžeme se stokrát tvářit, že jsme všichni mladí, úspěšní, nesmrtelní, že máme vše pod kontrolou, můžeme na smrt zapomenout. Ona však nezapomíná na nás. Jednoho dne přijde. Do života nás samých či do života našich nejbližších.

„Lidé jsou pak najednou bezradní, často se chtějí o umírajícího postarat, přejí si, aby zemřel doma, ale nevědí jak na to.“ Venku se setmělo, v malé kavárně jsme s Janou Vohlídalovou, vrchní sestrou Hospicové péče svaté Zdislavy, téměř posledními hosty. „Mám pohotovost,“ říká trochu omluvně a kontroluje telefon. „Snažíme se rodinu všemožně podpořit. Poskytujeme zdravotnické pomůcky, k umírajícímu pravidelně dochází zdravotní sestra, sociální pracovník, popřípadě i lékař či kněz. Navíc držíme neustále pohotovost. Je možné nám kdykoli zavolat, poradíme buď telefonicky, anebo přijedeme přímo na místo.“

„Většina z nás si prošla nějakou těžkou životní zkušeností. Často se jednalo o umírání blízkého člena rodiny. Je to zvláštní. Tehdy mi to přišlo hrozně těžké, ale dnes jsem vlastně vděčná. Jinak bych se asi nikdy k hospicové péči nedostala.“

Vzala bych si já umírajícího člena rodiny z nemocnice domů? Dokázala bych překonat strach z toho, že nevím, co mne čeká? Co když péči a pohled na umírání nezvládnu? Napadá mne, že lidé z hospicu vlastně poskytují pomoc naší odvaze.

Možná nám všem pomáhají navrátit se k přirozenému řádu věcí, kdy je smrt nedílnou součástí koloběhu života. Třeba není nutné ji chápat jako děsivou zkušenost. Třeba může být odchod blízkého člověka vzácným okamžikem, kdy praská povrchní kůra všednodennosti a my máme možnost se zastavit a aspoň malou škvírkou pohlédnout do hloubky skutečnosti. Třeba nám může připomenout, že jsme na Zemi jen hosté a je směšné lpět na nepodstatných věcech a dohadovat se o nich.

Janě zvoní telefon. „Ne, to je normální, podložte mu trochu hlavu, ať se mu lépe dýchá,“ říká s naprostým klidem. Tuším, že na druhém konci drátu zas tak klidní nejsou. „Ano, klidně můžete dát další dávku morfinu, je to v pořádku.“

Loučíme se před kavárnou. Já odcházím domů a netuším, že telefon zvoní za chvíli znovu, Jana sedá do auta, odjíždí do rodiny umírajícího a že člověk, kterému láskyplně podkládali hlavu a podávali léky, ještě téhož večera odchází ze světa.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.