Jan a Aleš Brázdovi

„Jé, hele dalajlámové!“ slýchávají Jan a Aleš Brázdovi, když procházejí Libercem ve svých jasně červenožlutých hábitech. Od srdce se tomu společně smějeme u šálků čaje s mlékem v libereckém Centru pro tibetská buddhistická studia Rabten Čhödarling. Před chvílí skončila v patře ceremonie, doznělo kontrabasové předčítání textů v tibetštině, utichl jasný zvuk zvonečků dilbu i jemné praskání rozhazovaných hrstek rýže.

Beru to jako vtip, ale v hloubi duše mne napadá, že se ti lidé vlastně tolik nemýlí. Nevím, jestli jste měli možnost se někdy s dalajlamou setkat nebo si jej prohlédnout ve filmu, ale ten první a úplně nejhlubší dojem ze setkání je jakási průzračná nenucenost a upřímná radost, která zasahuje všechny, kteří mají v tu chvíli štěstí být u toho. A přesně to platí i pro Jana, tedy vlastně Sonama Lundrupa, jak zní jeho mnišské jméno. A stejně tak pro jeho bratra. Oba jsou skuteční buddhističtí mniši, nejedná se o žádnou hru na exotiku, ale o poctivé hledání a cestu do hloubky lidské mysli a duše.

„Člověk hledá štěstí v mnoha vnějších věcech,“ vysvětluje Jan jednu ze čtyř základních pravd buddhismu, „ale nenalézá je. Když je nám zima, přejeme si teplo, ale když je nám příliš teplo, jsme zase nespokojení. Nic z toho, co získáváme, nás nedokáže uspokojit natrvalo. Buddhismus učí, jak se z toho nešťastného koloběhu vymanit. Cesta vede ovládnutím lidské mysli.“ Vypráví pak, jak se s Alešem o buddhismus zajímali v podstatě od dětství, až v jedné chvíli zjistili, že potřebují učitele. „Na pochopení určitého textu prostě potřebuješ mistra. Někoho, kdo ví a kdo má vlastní duchovní praxi. Mezi tibetskými učiteli je navíc přímá posloupnost, která sahá zpět až k samotném Buddhovi. Když se jednou linie přeruší, už ji není možné znovu navázat.“

 Bratři sebrali odvahu a zkontaktovali mistra Gonsara Rinpočhe z buddhistického kláštera ve Švýcarsku. Rázem nabrala celá záležitost nové obrátky. Ze zvědavého zájmu se vyvinulo životní poslání, z kluků ordinovaní mniši a z vily v Kubelíkově ulici Centrum pro tibetská buddhistická studia, které navštěvuje mnoho zahraničních učitelů i místních zájemců o buddhismus.

Vycházíme z vily a procházíme se po zahradě. Nad hlavami se třepotají pestrobarevné modlitební praporky. Uprostřed zahrady stojí štíhlá bílá stúpa. U její paty klečí dva řemeslníci z Nepálu. Pod rukama jim doslova rostou nádherné plastické ornamenty, květy, lotosové listy i tenké prstence vadžry. Vše se chystá na slavnostní vysvěcení 27. září.

Pokud budete Kubelíkovou ulicí v Liberci procházet nebo projíždět, určitě se nezapomeňte zastavit. Zahrada totiž slouží jako park a je přístupná široké veřejnosti. Jan s Alešem vás rádi provedou centrem i svatyní, a kdyby tu zrovna nebyli, můžete si v klidu obejít stúpu a vyslovit třeba nejhlubší buddhistické přání: Kéž jsou všechny bytosti šťastny! A nezapomeňte, stúpa se obchází po směru hodinových ručiček.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.