Bumerang - co se stane, když upřeme světu duši

Naši dávní předkové, stejně jako snad všechny „primitivní“ kultury, vnímali svět jako živý. Dokonce velmi živý a svébytný. Svou duši měly prameny, slunce, stromy, domy i oblaka. My nad jejich naivností dnes vrtíme hlavou. Světit studánky? Mluvit s kameny? Očišťovat dům pálením vonných bylin? Vždyť je to směšné! My už přeci víme, jak to se světem chodí. No a nad suverenitou našeho postoje bych se chtěla chviličku pozastavit.

Žádné poznání není absolutní a podobně, jako se my dnes usmíváme nad těmi, kdo se modlí za déšť, se možná budou usmívat naši prapotomci nad naší představou naprosto netečného a přírodními zákony určeného vesmíru. Tato představa vznikla na počátku novověku a byla pro lidstvo zprvu velikým osvobozením. Pokud je totiž svět mechanický soubor předmětů, jež leží před našima očima bez hlubšího smyslu, pak se my sami stáváme hrnčíři. Můžeme jej vytvarovat do podoby, kterou mu chceme vtisknout. Jan Patočka tomu říká radostný nihilismus.

Jenže u radosti nezůstalo. Ze sebedůvěry a nadšení, s nimiž jsme chtěli vybudovat lepší společnost,  vznikly nejhorší totality lidských dějin. Tolik protěžovaný pokrok určitě přinesl snazší život s elektřinou a léky, ale v této chvíli s sebou nepřináší jen pozitivní. Přemýšlíme vůbec nad tím, kde budou jezdit ty tisíce aut, které denně chrlí naše automobilky? A co dělá s námi samými množství léků, které nám tak snadno předepisují lékaři?

Naše představa, že je vše složené z netečných atomů, se nám navíc vrátila jako bumerang. Sami sebe jsme začali chápat podobně. Jsme skutečně jen výslednicí biochemických procesů, které se zde vyskytují bez hlubšího smyslu? Ta otázka není řečnická, ale skutečná. A domnívám se, že nad ní nepřemýšlím jen já sama. Pokud mám odpovědět upřímně, tak nevím.

A nevím také, jestli má duši skála na protějším kopci nebo lípa u nás za domem. A právě mé nevím je zdrojem veliké pokory před světem. A možná také naděje, že když začneme svébytnost a niternost světa opět respektovat, pak se nám jako bumerang vrátí úcta k nám samým.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.