Adam, Eva a Prométheus - o mýtech a vyhýbání se odpovědnosti

Dlouho jsem si myslela, že jsou mýty dobré tak akorát k tomu, aby se četly dětem před spaním. A také, že v dnešní společnosti už žádné mýty nejsou. Teď už si nemyslím ani jedno ani druhé.

Vnímám mýtus jako jakousi nashromážděnou moudrost, převyprávěnou příběhem, protože příběh si vždycky nejlépe pamatujeme. Jenom je třeba umět správně číst a pozorně poslouchat. Jak napsal Zhang Zhupo v komentáři ke slavnému čínskému románu Jin Ping Mei z roku 1617: „Hlavně to nesmíte číst jako nějací idioti, protože kdybyste to četli jako idioti, tak všechno zkazíte!“

I my dnes máme své mýty, a i když nejsou tak malebné a básnické, ovládají nás stejnou silou, jakou držely ve svých dlaních dávné národy. A možná i větší, protože narozdíl od dávných národů my o svých mýtech nevíme.

Mezi jeden z nejmocnějších současných mýtů patří víra v blaho, které nám přinese vědecko-technický pokrok. Nové poznatky povedou k výrobě nových přístrojů, díky kterým budeme šťastnější a zase o krok blíž optimistické budoucnosti. Od ráje na zemi jsme jen krůček. No, nevím, když se na tenhle mýtus podívám s odstupem, nepřijde mi o nic důvěryhodnější než třeba příběh o Prométheovi a ukradeném ohni. Dám do ohně klidně ruku na to, že lidské štěstí je na technických hračičkách nezávislé a že se jeho pramen nachází vždycky uvnitř naší duše.

S vědou, technikou i poznáním a jejich prospěšností je to totiž složitější. Když už jsme u těch bájných příběhů, vzpomeňme si na Adama s Evou. Bydleli společně v ráji a měli zakázáno utrhnout ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Možná je každé poznání dobré i zlé a záleží jen na nás, k čemu své vědomosti použijeme. A víte, co byl v ráji velký průšvih? To, že za svou touhu po poznání nikdo nechtěl nést odpovědnost.

„Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl,“ bránil se Adam před Bohem. Já nic, to ona a ty taky, protože jsi mi ji dal jako pomoc a vidíš, jak to dopadlo! Eva nebyla o nic statečnější: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Já nic, to on! Svalování viny jim moc nepomohlo. Nakonec to odskákali všichni tři, nevím, kdo z nich dopadl hůř.

Neochota přijmout odpovědnost za své činy je jednou z nejvýraznějších vlastností současné civilizace. Všichni jsme jen malé šroubky v soukolí a za nic neručíme. Že je vyhláška hloupá? Já nic, já jsem jen úředník. Že není dobré stavět jaderné elektrárny? Já nic, já jen překládám technickou dokumentaci. Že se dá genetický výzkum strašlivě zneužít? Já nic, já jsem jen pracovník výzkumného ústavu. My za nic nemůžeme, to oni, tam nahoře, vedle, za námi, před námi...

Technický systém opravdu žádnou odpovědnost nenese. Tvoří jej mnoho vysoce specializovaných, snadno nahraditelných součástek. Když se nějaká rozbije, šup, letí pryč a už je tu nová. Je strašně pohodlné být malým kolečkem v soukolí, nic neřešit, o ničem nerozhodovat. Ale pozor – je to lež.

Lidská společnost totiž není stroj. Je to přirozený systém. A ty fungují jinak. My každý neseme sám za sebe a za své jednání plnou odpovědnost.

Myslím, že je velmi důležité si to uvědomit. Ať děláme cokoli, ať zkoumáme cokoli, naše práce ani vědecké zkoumání nejsou samy o sobě dobré a prospěšné. Musíme vždy přemýšlet, k čemu naše úsilí slouží a čemu pomáhá. A to už jsem u dalšího mýtu. Tentokrát se jdeme podívat do starověkého Řecka za Prométheem.

Příběh vypráví o moudrém Titánovi Prométheovi, jemuž se země zdála pustá a prázdná, a tak se domluvil s bohy, že vytvoří lidské bytosti. Uhnětl postavy z hlíny a Athéna seslala vlahou dešťovou vodu, která postavám vdechla život. Lidé pak žili spokojeně, obdělávali pole a stavěli domy. Čím tedy tak strašlivě rozčílili bohy na Olympu, že se Zeus rozhodl je potrestat a odňal jim oheň? Tím, že neměli ani potuchu, že nad jejím každodenním plahočením, radostmi i strastmi je ještě jedna říše – říše bohů. Prométheus jim totiž o bozích neřekl vůbec nic. Dál se příběh vyvíjí dost strašně. Lidé bez ohně trpěli, Prométheus pro ně na Olympu pár oharků ukradl a rozlícený Zeus jej nechal přikovat ke skále, kde mu orel každý den kloval játra.

Co chci z toho příběhu spojit s naší odpovědností vůči světu? Co kdybychom se na mýtus podívali třeba tak, že nad lidským světem existuje ještě jedna rovina, jakýsi „absolutní horizont“, jak by řekl Václav Havel? Rovina zodpovědnosti ještě vůči něčemu dalšímu, co leží nad naším jednáním. Nemusíme hned vidět bohy sídlící na Olympu, můžeme třeba mluvit o rovině etické. Možná by bylo dobré se před každým naším činem na chvilku zastavit a přemýšlet, proč to vlastně děláme a k čemu to slouží.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.