Eseje

Proč píšu eseje?  V podstatě sama kvůli sobě, pro radost, pro to, abych si srovnala myšlenky. Často mi přijde, že mám v hlavě hrozný chaos, který se pročistí, teprve když si sednu a začnu psát. Teď mne k tomu něco napadlo:

Stává se Vám někdy, že Vás školní četba obloukem mine a pak Vás dohoní hluboko v dospělosti? Mne takhle dohonil Labyrint světa a ráj srdce od Jana Amose Komenského. Svou opravdovostí, svou hloubkou, svým poselstvím. Je to nádherný příběh o hledání (a nalezení!) smyslu lidského života, vyprávěný člověkem, který prožívá snad nejtěžší období svého života. Je rok 1623, uplynuly dva roky po porážce na Bílé hoře, Jan se musí skrývat, ve Fulneku mu na mor umírá žena a dvě děti.

V Labyrintu je úžasná scéna, kdy poutník odmítá převzít od Osudu předem přidělený úkol pro svůj život. Dovolím si citovat:

„I přistoupím blíž a nahlédnu některým do těch cedulek a vidím, že tento vytáhl: Panuj, jiný: Služ; tento: Rozkazuj, jiný: Poslouchej; tento: Piš, jiný: ; tento: Uč se, jiný: Kopej; tento: Suď, jiný: Bojuj etc. I divím se, co to jest.“

Ale já přeci nic takového nechci! A tak prosím Osud, aby mi nic takového nepřiděloval.

„On odpověděl: „Synu, vidíš, že toho jiní nečiní, ale co se jim podá neb naskytne, toho se drží. Však poněvadžs toho tak žádostiv, dobře.“ A napsav cedulku, „Speculare“ (to jest Dívej se neb Zpytuj), dal mi a pustil mne.“

 A tak chodím po světě, dívám se a zpytuji.

 

Nikdo z nás není majitelem pravdy. Nemůžeme ji vlastnit, můžeme ji však společně hledat v otevřeném dialogu, pokud si budeme pozorně naslouchat. Těším se na Vaše komentáře na lucie.novakova@fotocesty.cz.